Oblévání Země andělským jasem
Nebeské
řečiště otevřelo stavidla své skvělosti a krásy, prameny své síly.
Proudy
zářícího jasu rozlévají se a zaplavují sféry, domovy a domy všech bytostí.
Skvoucí
krása vycházející z Boží lásky uložené v Duši Krista a v andělských
srdcích, klade se do prostoru, do šíře a dáli - od nebes až k Zemi,
věnčí její obzory, krášlí její cesty; ozařuje lidské hlavy, ruce u práce a
nohy, které chodí za službami.
Všech
říší života dotýkají se paprsky rozlitého jasu, aby ozlatily, postříbřily
věci velké i ty nejmenší, cesty všech duchů vesmírných i pozemských i
maličkých tvorů, jimiž jsou naplněny hmotné planety, vodstvo i hlína Země,
hory a lesy, oheň a větry, aby všude se zrcadlilo krásno, které z Boha
vychází a plyne do života od věčnosti do věčnosti, jako nikdy nezasychající
prameny a všechno stvoření bylo jimi oblito a vydalo svědectví, že život v
Bohu je obdivuhodný zázrak tvůrčí, plný tajuplností a nekonečných proměn do
nových skvělostí a úchvatných scenérií.
Andělé,
šťastni vykonaným dílem v jejich velké nebeské vlasti i na Zemi a v
místech, kde duchovní pracovníci lidští nabídli se Kristu jako půda
rozsévači a ženci pro úrody dobré a přebohaté klasy -
Andělé,
vděčni za každý krok, kterým je v duchu doprovázejí účastné lidské myšlenky,
které ví o službě andělů a jejich velké práci pro lidstvo a Zemi -
Andělé,
jak velké bílé holubice rozletěné do prostoru, kde sídlí lidé trpící,
bloudící a v dobru slabí, jak rostliny v nízkých údolích, kam slunce
nechodí -
Andělé v radosti
vydávají síly ze své síly a teplo ohňů své lásky, vydávají harmonická
souznění svých srdcí v soucítění s lidem Země a jejími tvory, nesou do
pozemského prostoru všeztišující van útěchy Boží, která ztišuje, hojí, léčí
rozdrásanost lidských duší, vydaných na pospas bolesti i okamžikům tělesné
smrti.
Andělé
rozkládají svá křídla nad Zemí jako ochranný mateřský plášť, do něhož se
zahalí a přečká všechny své těžké a temné hodiny každý, kdo má alespoň
jiskru dobra živou v duši.
Andělé
posílají duhu míru nad celé lidské území, klenou ji vysoko a do vesmírné
šíře a vkládají v ni jasné barvy nadějí a jistoty, že život se již silným
obratem věcí navrací do lásky.
Andělé
zůstávají jako stále bdící stráž nad každým krokem dětským i lidskými
myšlenkami, nad cestami tvorstva i nad hladinami moří.
Andělé
oblévají jasem i temné stíny podsvětí, aby se otevřely a již se nezavřely
před Spasitelem, který i k nim přichází.
Andělé
vyslovují své tiché i silné modlitby za všechny porušené bytosti.
Andělé
vydávají touhu po sbratření andělů a lidí, po jednotě, v níž Bůh sídlí.
Nechť se
uskuteční člověkem, v němž Kristus žije, pracuje a slouží.
Nechť jas
andělský již ze Země neodplyne a neztratí se v hlubině temnoty, ale zůstane
v ní zářit až do poslední hodiny trvání její hmoty.
Nechť se
v něm rozpouští zlo Země a nezanechá nikde po sobě památky.
Božena Cibulková, Den andělů 5, 1977
© Božena Cibulková
|