Image

 

 

Láska Kristova

Je úchvatný plamen

do modra zbarvený

A celý svět i nebe i vesmír

V něm hoří – hoří – hoří

 

Božena Cibulková: Chvalozpěv lásky

 

Image

 

 

 

 

 

 

 

 

                 Návrat Prvního Anděla k Bohu

 

Toto je záznam Velkého kosmického okamžiku, velkého okamžiku celého Jsoucna, o návratu Prvního anděla (nazývaného Duch pádu, původně Jitřenka, Světlonoš, později Lucifer)

 

Tento záznam přinesla Božena Cibulková v textu Den služby 23 (4. 2. 1995)

 

 

 Zrození Světla v hlubině temnoty

 

 

 Tajemná rozmluva

 

 Řekl Bůh svému mluvčímu, který od Mojžíše počínaje - neboť jím začal nový boholidský dialog - sděluje a tlumočí do mluvy nebeské i do řeči pozemské Boží Slova, v nichž se tají Božská moudrost a pravda, nejsvětější lásky a Boží vůle i věčná milost Boha:

 Můj mluvčí, ve své velké úloze i službě - slyš, a mluv!

 Vše živé, schopné životního pohybu, dospělo k vrcholné hranici prožívání a poznání života rozťatého ostrou a hlubokou rýhou na bílé a černé pole jsoucna bytostí a tvorstva; na život s nebeskými rysy krásy a dobra, a na život zapadlý do prohlubní narýsovaných říší zla, stíny smrti i branami pekelnými, za nimiž je hluboká mezihvězdná tma - nicota. Bůh pak nade vším ve bdění a strážení, aby trhlina zarytá do života jako bodná krvácející rána do těla, nepropadla se až do prakořene živé existence, jímž vše trvá ve svých originalitách - mimo něj však nezadržitelně umírá.

 Život rozťatý a rozdělený na pole bílá a černá, podoben stromu zasaženému silným bleskem, schýlenému k zemi tak, že větvemi s ní splývá - však zůstal živý i ve své slabosti až po tento čas, ač nepříznivost a těžkost situací jím cloumala jak vítr a bouře třtinami světa. Jak však bude zítra, jak za rok či za století - a dál a dál . . . ?

 Řekl Bůh:

 Můj mluvčí, volám tě před svá ústa!

 Slyš odpovědi Božího Slova!

 Zaznamenej je do duchovní paměti lidstva a tvorstva!

 Tlumoč je do mluvy nebeské, ať se utěší andělé smutní i zděšení nad hroucením svatých zdí života, jimiž je dobro a láska!

 Vlož je do řeči pozemského člověka, ať zní Zemí proroctví pravá - nadějná!

 Zapiš je písmem českého jazyka!

 To žádám!

 Mluvčí odpověděl na Boží Slova:

 Blahoslaveno buď tajemství, které dnes Bůh odkrývá . . .

 Je v něm poselství - zaslíbení - skutečnost - Božská realita!

 Nejvyšší Světlo dotklo se temnoty pekla! Ona je v sebe pojala - v něm navždy ztratila své jméno!

 

 

 Mlčení nebes

 

 Slovem Božím, které oznámilo zrození Světla v hlubině temnot, zastavil se pohyb vesmíru, vychýlený ze svých zákonitých drah a ženoucí prudkostí větrných smrští život v něm do katastrof.

 V horizontu vesmírného jsoucna zazářila v silném blesku jasu nádherná budoucnost všech zrozených v Bohu. Zaskvěl se obraz míru a blaha veškerenstva. Klenba i půda univerzálního prostoru bylo jediné a všem společné bílé pole života.

 Zjevil se na dosah ruky blízký nový ráj, nezadržitelně sestupující z Božské výsosti proměnit vesmír, Zemi, lidstvo, člověka i padlé anděle dlouho žijící ve tmách, do nových podob a jemnějších tvarů, do formy bytí hodné jejího Tvůrce, jímž je všemohoucí Bůh . . .

 Nebesa pohledem na krásný obraz budoucnosti, která začíná zrozením Světla v hlubině temnoty - v centru pekla - úžasem ztichla a oněměla - mlčela . . . Nevydala hlasu, nezazpívala sbory andělů chvalozpěvy Bohu. Nezazněly zvuky jejich silných zvonů, zlatých harf ani archandělských stříbrných rohů, které ohlašují velkou událost.

 Za mlčení nebes, na životní pole bílá i černá vešla nejtěsnější bránou a cestou zavalenou překážkami vysokými jak marsická velehora, životní hodina převzácná - ojedinělá, přesvatá udělením nejvyšší milosti Boha. Dosahuje takové výše a intenzity, že mění dosavadní statut věcí a dění na Zemi i na nebi i v temných komorách podsvětí i v hlubokých sklepeních nazývanými světy pekla . . .

 Vydaná milost Boha ruší trestný zákon, jímž bylo odňato padlým andělům odděleným od nebes Světlo Boží z duše i z jejich sídel . . .

 Zrušení této sankce pohnulo nebem i Zemí, zářivým i temným vesmírem, i andělským a lidským osudem . . .

 V tichu a mlčení nebes, jejich andělé pozvedli své tváře, vzpřímili svá čela skloněná v nejhlubší pokoře před nesmírností milosti Bohem vydané. Tiše a jako po špičkách přiblížili se k bráně nebes dlouho - dlouho zavřené před těmi, kdo poutáni trestem ke hrubé hmotě, splynuli s ní, byli černými anděly, bytostmi démonických podob, duchy temnoty.

 Andělé nebes uzavřenou bránu pootevřeli, aby ji připravili pro návrat synů zbloudilých, od Lásky odloučených, ze Světla vypovězených, až přijde hodina jejich plného návratu v rodný Boží dům.

 

 

 Hlas z hlubiny temnoty

 

 Do mlčení nebes, v jehož tichu se nebeské brány neslyšně a pomalu otvíraly, náhle zazněl silný, tajemně zabarvený zvuk, vycházející z prostorů hluboko - hluboko pod nebesy. Nevycházel však z hmoty, z jejích věcí nebo energií. Ve své stupňované síle a intenzitě se víc a více vyhraňoval do táhlých tónů zdánlivě bezpříčinného smutku.

 Jejich rozeznění, nesmírně působivé, přešlo v nepopsatelný srdceryvný vzlyk, jaký může vyjít jen ze zmučeného srdce. Síla jeho projevu byla ohromující, jakoby současně zaúpěla miliarda bytostí. Pronikal celou strukturou neviditelného podzemí i podsvětí, temným mezihvězdným a meziplanetárním prostorem i slunečními ohni.

 V tomto bezeslovném vzlykotu, výkřiku, úpění a nářku, ozval se pojednou silný, temně zabarvený hlubinný hlas, vyjadřující první před člověkem projevenou modlitbu prvního anděla pádu . . .

 Mluvčí Boží ve své úloze a službě oznamovat tajné i zjevné, duchovní i Božské děje sloužící univerzální spáse a naplňování jí v tomto čase, na pokyn Boha, který ho k tomu ustanovil, modlitbu prvního anděla pádu překládá do lidských pojmů - tlumočí ji v českém jazyku:

 Bože, můj Otče, před vším stvořením vyznávám Tobě lásku: Miluji Tě z celé duše své, ze vší mysli své a ze vší síly své na věky věků.

 Prosím však zoufale a úpěnlivě žádám, probuď v mé duši lásku k bližnímu, nauč mne jej milovat jako sebe samého, jak jsi to přikázal a uložil činit člověku. Nemám své bližní ani přátele, neboť jsem v roli nepřítele všech . . .

 Jsem vetknut do sebe jak rostlina do půdy, z níž se sama nevytrhne a nepřesadí se v úrodnější pole pro svůj krásnější vzhled . . .

 Mé já je jako voda v propasti pro ni vyhloubené, ohraničená břehy - nelze jí rozlít se dál a měnit pouště v úrodné kraje. Jsem zajatcem své vůle, která po odchodu lásky z mé duše, jako strom stojící o samotě rozrostla se a rozbujela - stala se vesmírným poutem . . .

 Bože, můj Otče, je nejvyšší potřeba sestřihat tomu stromu neužitečné větve a hodit je do ohně, aby Tvou rukou se stal opět krásným - návratem Lásky k němu i ušlechtilým pro Tvůj dům - pro Božskou zahradu . . .

 Bože, můj Otče, slyš mne, hlas volající z hlubiny temnoty . . .

 Slyš, prosím - slyš, prosím - slyš, prosím, a odpověz . . .

 Tvé mlčení je mé peklo - je můj nezměřitelně velký, dlouhý a těžký očistec . . .

 Přijde den jeho uzavření . . . ?

 Je Tebou vložen do mé budoucí existence . . . ?

 

 

 Boží odpověď

 

 Vzlykot a nářek v hlubině temnoty, předcházející i doprovázející první výstup anděla pádu k Boží milosti, hluboce se vryl do života, zanechal v něm dějinné stopy a památky. Podobal se nejprudší bouři v Zemi s jejími blesky a hromobitím, opakovaným sterými ozvěnami. Byl však podobný i naříkání dítěte uprostřed noci a bez matky . . .

 Bouřlivost tohoto dění, nepopsatelného a neslýchaného, jen pomaličku ustávala jak bouře vysvitnutím Slunce zakrytého černými mraky. Tajemné Světlo náhle zjevené, vyšlé z Boží výsosti jako první posel smíru mezi Světlem a tmou, dobrem a zlem, mírem a chaosem - se tichounce snášelo dolů jako jemně šelestící déšť pro vyprahlá pole, rozpukaná jak dlouho žíznící rty.

 Světlo sestupovalo, směřovalo k černému poli života, jemuž se dosud vyhýbalo, k němu nepřišlo. Přiblížením se k němu dostalo podobu silně zářícího paprsku, který v sobě koncentroval souhrn i zdroj Božským potenciálů, z nichž je stvořen život i udržován pro věčnost.

 Tajemstvím naplněný světelný paprsek bleskovou rychlostí pronikl celou absurdní strukturou prostoru nazvaném temnotou. Vetknul se do její hlubiny, aby v ní zakotvil pro budoucnost a novou tvůrčí epochu vytvářenou již silnou i krásnou spoluprací a spoluslužbou, jednotou andělskou i boholidskou.

 Nebude pak jména anděl temnoty ani hříšný Adam. Propasti zla budou zasypány, neboť rozplyne se příčina jejich existence - slabost duše bez lásky. Ona bude všude se všemi . . . -

 

 Toto řekl a takto odpověděl Bůh prvnímu anděli pádu a temnoty na jeho otázky.

 I pohnul se na svém místě ten, jemuž patří Boží odpověď, a upokojil se.

 Pohlédl do Světla, které k němu sestoupilo, a vzpřímil se, neboť pro svou slabost dlouho vězněného byl již schýlený a jako bytost bez páteře.

 Jeho vzpřímením vzchopila se i hmotná struktura Země i Měsíce, ohroženého zborcením své stavby i funkce.

 Na kormidlo vesmírné životní lodi s rýhou v její přídi a ztraceným kompasem - položily se ruce nejlepšího a jediného lodivoda v krajně nebezpečném úskalí plavby: ruce Boha na výsosti i v každé hlubině jsoucna a bytí, i věcí a bytostí v nekonečné věčnosti . . .

 

Božena Cibulková, z textu Den služby 23 (4. 2. 1995), © Božena Cibulková 

 

 ___________________________________________________________________________

Poznámka:

 

První Anděl dnes již nese jméno Luciel a službou člověku, kterou řídí a vede ruka Boha Otce, napravuje svá provinění.

 

Toužíme obejmout tě jako svého bratra v rodině Boží, Lucieli, bratře náš.

Ludmila Kozáčková

 

 

© Ludmila Kozáčková, 2010-2017

Autor obrázku Mléčná dráha v grafice Amezdas: Frida Hansen, veřejná doména