Image

 

 

Láska Kristova

Je úchvatný plamen

do modra zbarvený

A celý svět i nebe i vesmír

V něm hoří – hoří – hoří

 

Božena Cibulková: Chvalozpěv lásky

 

Image

 

 

 

 

 

  Pro osobní růst

 

 

 

 

 

 

Cesta duše                                                                  

vybrané pasáže z textů Boženy Cibulkové

© Božena Cibulková

 

Lidská myšlenka

Smrt – poslední okamžiky lidského těla

Smrt – přechod do jiné sféry

Smrt – věci posmrtné na „onom světě“

Jak se vnitřně obrodit

Duchovní činnost – podivuhodné spojení duše s Božstvím

Modlitba a meditace

Co je modlitba

Odpuštění

Seznam vin

Cesta domů

 

Lidská myšlenka

Myšlením je člověku dáno velmi významné postavení v životním jsoucnu a do rukou jím netušená moc, velká možnost uplatnění takřka v celém vesmíru.

 

My nevidíme onu zvláštní duchovní sílu vstupující do prostoru během myšlení.

 

Lidé považují za ubližování druhým jen viditelné násilné činy, hrubé krádeže a týrání na těle. Neví o jemném ubližování, spočívajícím v nelaskavém smýšlení o druhých, ve skryté závisti, nepříznivém posuzování, klamání a hněvu, protože je to skryté v mysli za oponou těla.

 

Ale Boží zákony ví o všem. Ty zaznamenají nejmenší úchylky od vytýčených cest dobra a lásky. Ony se okamžitě projeví porušením rovnováhy ve skladbě hmotné, duševní i duchovní oblasti života, neboť tyto jsou navzájem spojeny. Tak vlastně my, slabí lidé, jak si rádi říkáme – hýbeme svým myšlením celým životem vesmíru, neboť všechny tři oblasti života jsou v něm vloženy.

Mysl při tvorbě myšlenek dává prostoru mocně působivou sílu. Myšlenky lásky vytvářejí zářivé étery, průsvitné a nádherně zbarvené, jež námi neviděny plynou jako jemná stříbřitá mlha prostorem nad všemi věcmi kolem.

 

Každá myšlenka lásky má svůj rodný dům v Bohu, a proto kam vplyne, přináší lásku a krásu tohoto domova a tak ji rozšiřuje takřka do nekonečna.

Jako myšlenky lásky konají své nádherné dílo budování Božího Království všude, kam vstoupí, tak myšlenky zlé toto nádherné její dílo ničí. Nejsou stříbrojasnou rosou, zářícím paprskem, dechem životodárnosti a rozdáváním krásna prostoru. Jejich výrony jsou hutné a temné, tisknou vše živé dolů k hlíně země do kamenů šedých cest. Zaklínají takřka lidskou duši do podoby nehybné skály, protože jejich nánosy, jsou tvrdou kůrou, již těžko lidská ruka i během staletí odstraní.

 

Prudká, těžko zvladatelná síla myšlenkového zla narušuje i samu skladbu hmot, vnáší do ní vichřicím podobné silně rozvířené proudy negace, jež letí s ničivou prudkostí prostorem světů lidí, rozleptávajíce a škodíce všemu, s čím se setkají. Vystupňují-li se výboje této ničivé moci až k jisté hranici, dochází k prudkému zvratu skladby atomů věcí v prostoru, všech složek hmot, a dostaví se nečekané velké katastrofy, jimž lidé říkají nahodilé nebo přírodní.

 

Zákonitá cesta dopadu a odrazu jak vyslaných energií tak i duchovních sil vyzařujících z mysli člověka, vládne svou absolutní mocí. Vyslané a navrácené dobro nás zbožšťuje, zlo nám vtiskuje hroznou podobu démonismu.

 

Máme proto na vybranou: Čím chceš, duše, být? Po čem toužíš? Chceš být krásnou zářící bytostí milovanou celým Božím světem? Máš k tomu stero předpokladů i mnoho prostředků ve vlastních rukou! Dávat duši otázku, zda touží po podobě nějakého ošklivého zvířecího tvora, je snad příliš silné a nevhodné. Avšak pravda je taková, že stav nitra člověka tvoří mu tělesnou formu, v níž on žije i po smrti…

 

 

Smrt -poslední okamžiky lidského těla

 

Největší překážkou dokonalé životní radosti je myšlenka na jeho krátké trvání, na samu smrt.

 

Bolest loučení při smrti drahé bytosti patří k největšímu utrpení života. Když byl člověk příliš životem tísněn, bylo jeho jedinou útěchou, že po smrti duše vstoupí do krásnějšího života – do Nebe. Věřící se k této naději upínal a tak snesl těžký život. Byla to však útěcha nesprávná. Vedla k určité duchovní pohodlnosti a tím neměnila radikálně lidskou duši, jak je účelem každého výkladu věcí lidského života z hlediska vyššího duchovního poznání.

 

Vznikaly představy, že životní obtíže a utrpení jsou něčím, co si duše nezasluhuje a za co má být proto někde odměněna. Nebyl to správně kritický a moudrý postoj k lidskému životu. O hříchu se mnoho mluvilo, byl brán jako skutečnost. Věděl však někdo přesně, co si pod tím slovem představit? Je to nedodržení, úchylka od určitého zákona, který Stvořitel dal životu, aby se udržel ve stálé rovnováze a harmonii, a to nejen u jedince, ale v celé oblasti vesmíru.

Poslední okamžiky lidského života v těle bývají nejsilnější a největší proměnou stavu duše. Na ně se čeká na Boží straně, aby v ochablosti tělesných sil, jež podporovaly jeho vládu nad duší, zapůsobilo se Boží Silou a ta vsunula do duše zářivé Světlo Boží Lásky. Zjihnutí, obměkčení, zcitlivění duše v bolesti nemoci a smrti těla velmi napomáhá útlumu zla v ní. Vede i k jeho přímému zastavení a pak i vyzdvižení nejlepších citů, jež jsou v nitru zasypány a pohřbeny až do hlubin podvědomí.

 

Smrt vyvstává jako poslední nejpřísnější karatel života, neboť sám vznikl rozkladnými prvky sil zla, jež vstoupily do duše, zasáhly všechny její oblasti stejnou působností, jakou má silný mráz na živou krásnou přírodu. Bůh nechal okusit až těchto krajně tvrdých a hrubých účinků porušení božské stavby duše. Jsou jedním z nejzazších prostředků, jichž duchovno používá k sevření člověka, aby z něho pod vlivem utrpení vyšlo to hrozné, co mu dalo jméno hříšník.

Při umírání těla, když mozek vypoví svou službu přenášení dojmů z duševna do tělesna a opět zpět, jsou ovšem chvíle, kdy vědomí se ztlumí a upadne se do jakési mrákoty až bezvědomí, do stavu, jaký bývá při tvrdém spánku, v němž se nevnímá duševní ani tělesné dění, žádný vjem ani vzpomínka či myšlenka se nevynoří.

Místo hmotného mozku ujme se funkce zprostředkovatele vjemů z vnějšího do vnitřního světa duše orgán jiného těla, které se z hmotného těla vysune při jeho odumření. Toto vysunuté tělo je za krátký čas schopno podobné služby, jakou koná tělo hmotné během pobytu duše v něm, když ona přes ně myslí a mluví. Během posmrtného ztišení, při útlumu celého vědomí duše, jež za tohoto stavu nevnímá, není dojmů ani prožitků – přesune se ono do určitého centra tohoto nového tělesného nástroje duše.

 

Smrt - přechod  do jiné sféry

 

Vědomí tam znovu nastoupí svou důležitou činnost zaznamenávání prožitků duše, vybavování vzpomínek, vnímání myšlenkových proudů, postřehování stavů nitra i všech věcí ze strany vnější, ze světa, v němž se nově začíná žít, kde je opět živé dění a nové množství různých osobností, jež tam projevují rozmanitou činnost, po některých stránkách podobnou pracím na Zemi. Život pokračuje dál. Duše jej prožívá, vnímá touže schopností, jakou vnímala život ve hmotné oblasti.

 

Začíná nová kapitola prožitků a zkušeností za malou pomlkou při tělesné smrti. Co duše věděla, ví. Co ji bolelo, bolí až do chvíle, kdy nové prožitky zatlačí staré, dají na ně zapomenout. Především se zapomene na stav, jaký byl před smrtí těla, na jeho těžké nemoci a úzkostné umírání za všech nepříjemných projevů, jak je ještě vědomí sídlící ve hmotném těle zaznamená.

 

Všechno, co ruší harmonii a lásku, je duší vnímáno, vše má silnější účinky tíživě pociťované. Hmotné tělo hrubými hutnými silami, z nichž je vytvořeno, částečně chrání a tlumí vlivy nepřátel a nepříznivců, kteří svým vnitřním postojem vydechují přímo smrtící sílu na toho, koho nenávidí a chtějí mu uškodit. Do mysli lidí se ovšem nevidí, cizí myšlenky se nepostřehnou, proto uprostřed největších nepřátel člověk může být celkem v klidu a bez obav se s nimi stýká. Je to jedna z mála výhod zemského života.

 

Na druhé straně se tím však pravý stav věcí podceňuje ve svých výsledcích, nebere se na vědomí nebezpečí zla pro život. Protože je za tělem, uschováno v mysli lidí, skrývá svou velikost, nebezpečí a rozsah vlivu. Proto člověk klidně usíná a vstává každé ráno do dalšího dne a společnosti druhých. Neví, k čemu se probouzí, do čeho vstupuje.

 

Bez obalů tělesnosti může duše žít jen v přímých výronech Božského krásna a vznešenosti – v ráji. Nesmírně křehká, něžná a jemná životnost těchto oblastí, i když rozkládá vědomí a bere ohraničenost vlastního já, působí jak láskyplné políbení, na něž se s touhou čeká a které se opětuje se stejnou něhou. nejmenší záchvěv neruší ticho nesmírného Prabytí. Není se před čím skrývat, čeho se obávat – nic netísní, vše jen konejší a laská.

 

Jiný stav však je v oblasti za hranicí této Božské krásy. Čím dále od jejího středu směrem do vnějších okrajových oblastí života, tím více poruch se pociťuje a prožívá. Je to jako vstup z tepla domu do mrazivé sněhové vichřice.

Pokud člověk je ve fyzickém těle, je mu ono silným a ochranným obalem před všemi přímými a bezprostředními doteky vysoce činného zla v proudech myšlenkové moci.

Za krátký čas však člověk odchází do posmrtné sféry. Při svém vstupu do druhého světa odkládá ochranný obal duše – hmotné tělo – a působí tam bez něho. Tam má jiný obal, ale ne tak silný, pevný i nepřístupný jako je hmotné tělo. Nechrání duši před vlivy provokací a úmyslným napadáním, jež jde od různých nižších i velmi nízkých a zlých bytostí žijících v nízké sféře zvané podsvětí, kterou prochází duše od zla na Zemi neočištěná nebo s ním ještě spolupracující.

 

V této sféře je tísnivé a dost chmurné prostředí, je nepříjemná jak zevním obrazem věcí, tak tlakem na vnitřní život, především cit. V duši proto nastávají nové úzkosti a zmatky, i když se od tohoto života smrtí těla odpoutá. Je to nemilé poznání, že životní nesnáze nejsou jen zde, ale všude, kde působí porušený, do nevědomosti uvedený člověk, jenž nedodržuje Boží řády.

 

 

Smrt – věci posmrtné na „onom světě“

 

Denně a denně odchází mnoho lidí z tohoto světa na druhý. Mnozí lidé se domnívají, že po smrti těla se vstupuje již do života krásnějšího, přímo do duchovna. Vše je daleko složitější. Není jen život viděný lidskýma očima. On je rozprostřen do nesmírného prostoru, jaký si ani lidé nedovedou představit.

 

Abychom si jej aspoň trochu představou přiblížili, můžeme si jej znázornit domem rozděleným na několik částí, řekli bychom místností. Jsou od sebe odděleny, ale ne tak, aby byly mezi nimi pevné zdi. Z jedné do druhé není možno přímo nahlížet jako do volného prostoru a pozorovat do podrobností způsob života v ní. Každá je jako jeden velký svět s mnohotvárným životním projevem bytostí vyšší nebo nižší inteligence, různé kvality jáství.

 

Po smrti hmotného těla nastanou nové starosti o udržení jiného těla, které, i když je z jemnější hmoty než tělo hmotné, přece jen tísní a žádá také vypětí sil pro pravidelný, dobře vyvážený chod. Za určitý čas dochází rovněž k přerušení jeho životnosti. Duše pak vystoupí výš, do jemnější úrovně – je-li zralá pro její zákonnost – nebo opakuje proces vtělení do Země. Vybuduje si nové hmotné tělo.

 

 

Jak se vnitřně obrodit

Je nutno bděle a pevně vzít každý sebe do rukou
se vší rozhodnou neochvějnou vůlí změnit se, obrodit, znovuzrodit,
stát se člověkem, jenž je malým, ale pravým obrazem Boha
v lásce, dobru i myslitelské schopnosti.

Nejdříve se kriticky podívat do vlastního srdce a mysli na jejich projevy.

Ponořit se do studia nitra, zkoumat a zjišťovat nedostatky
a ty pak rychle a nekompromisně odstraňovat.

Vyhnat nelítostně veškeré v mysli a citu usídlené zlo,
každý stín nešlechetnosti.

Potlačit zcela každou myšlenku, v níž je jen záblesk nepřízně, hněvu,
nelaskavosti, závisti a neupřímnosti nebo sobecké i zlé přání,
nevpustit je do vědomí, pevnou vůlí uzavřít do něj cestu.

Bdít neustále nad slovem, které plyne z nitra,
aby nezranilo, nesnížilo, nezvětšilo nesnáze lidí.

Sledovat pozorně, zda promluvené slovo je dost mírné, jemné, laskavé
a je v něm účast i ryzí upřímnost.

Rozmýšlet a všímat si, zda mluva dostatečně reprezentuje duši dobrou, ušlechtilou
a dává najevo dobré snahy pomáhat všem, rozdávat lásku bez rozlišování
kdo si ji zaslouží či ji žádá.

Zkoumat srdce, je-li naplněno touhou druhé potěšit, povzbudit, dát moudrou radu
podle Kristem daných směrnic lidskému životu,
dovést všechny ke studnici duchovního vědění a osvícení nitra.

Naplňovat mysl příznivostí, ukázat ji myšlenkami,
v nichž se zrcadlí bratrský vztah k lidem, přátelství a láska
ke každé z živých bytostí.

Ctít a milovat Božské věci a duchovní krásy,
lásku, dobro, mír, jemnost, ušlechtilost, harmonický život –
vše, co duši povznáší, jemní, klidní, posvěcuje a tak naplňuje božím.

Probouzet a rozvíjet silnou touhu v duši po životě pokojném a čistém
ve vlastním nitru i u jiných, aby se mírnilo utrpení lidí i zcela ze života zmizelo.

Nosit v nitru vroucí přání, aby lidstvo vstoupilo na Boží cestu,
a tak bylo pojato do velké rodiny dobrých, láskyplných,
vysoce moudrých a dovedných božích pracovníků a mohlo se zúčastnit díla
prozáření láskou celého živého vesmíru, jež započalo vtělením Krista.

Vysílat denně hluboce procítěné myšlenky a city k Bohu –
přát lásku, blaho a mír všem.

Myslet také na ty, kteří jsou v nízkých úrovních posmrtného světa,
protože účastné myšlenky z našeho světa je sílí, klidní a těší –
nesou jim Boží pomoc, již nutně potřebují.

Obracet se pak i ke světům vyšším, v nichž působí andělští pracovníci,
prosit je o spojení s Boží Láskou, protože v ní je ochrana, všechna pomoc člověka
od věčnosti do věčnosti.

Projevovat se duchovní činností.

Duchovní činnost

V čem spočívá duchovní činnost?

 

Je to působení určitou boží silou plynoucí z myšlenek, slov a citů, jež – cele vsunuty v Božské úrovně – naplňují se jejich silami i mocí a pak zobrazují i projevují jejich krásu, svatost, vznešenost, lásku i touhu po blahu všech.

 

Tajemný styk s Božstvím se dá prožít jen ve chvílích mimořádných, kdy se člověk odpoutá od veškeré nižší činnosti tělesné i duševní, řídící drobné úkony při prostém dění kolem tělesného života.

 

Odpoutání se od všeho tělesného i nižšího a povznesení se duše nad to vše, kde sídlí Bůh v člověku nepředstavitelných oblastech Světla a krás, říkáme rozjímání, modlitba, meditace. V nich se vědomí přenáší vnitřní silou vřelostí citu, touhou srdce a čistotou duše, vírou, nadějí a láskou do Božích světů až i přímo k Bohu.

 

Tím, že duše Boha hledá, k Němu spěchá, na Něj se pozorně a pevně soustředí a myslí, po Něm touží, přenáší se celé vědomí k Božství. s vědomím povznáší se celá duše, aby okusila dotek nejvyšší Lásky. Dotknutím se jí započne podivuhodné spojení duše s Božstvím. Mysl, cit i celé srdce začnou se Jím naplňovat, Je do sebe vdechovat. Tato mysteria dají duši účast na všem, co z Boha vychází, vyzařuje a s nesmírnou Silou a Mocí plyne do duchovního jsoucna.

 

Tato vysoce tajemná nesmírná působnost Boha se pak přesune s vědomím člověka tam, kam ono vstoupí po svém odstupu z Božské úrovně přímo po modlitbě nebo během jejího prožívání. Proniká vším, co člověk v příštím okamžiku pojme do vědomí, na co myslí, čemu chce dát boží dobro, co chce posvětit, ochránit přede vším zlým.

 

Nejblíže vědomí je nitro člověka. Proto také nejsilnější a prvotní působnost Božích sil získaných vstupem vědomí k Bohu při modlitbě či meditaci dostává vždy sama duše, jež vedla výstup vědomí na Božské úrovně touhou srdce i vůlí řídící pevně myšlenkový proud modlitby. V druhé řadě pak jejich působnost přechází do míst, kam je duše vyšle citem lásky i pevnou myšlenkou a touhou pomoci některé bytosti, její osobní životní situaci i osudovým zápletkám většího měřítka, jako třeba nebezpečí války nebo jiné tragédie lidstva nebo jen určitého národa.

 

Modlitby a duchovní meditace jsou nejvýš cennou, významnou i mocnou duchovní činností, jíž může duše přímo operovat s Božími silami, je i usměrňovat k žádoucím cílům, měnit věci, dát zdar každému dobrému dílu. Má-li se však celý tajemný proces zdařit, musí být splněna zákonitá podmínka. Tou je naprosto ryzí, nesobecký záměr, čistá vroucí touha duše dát životu, jenž je projeven jí samou nebo jinými bytostmi, ten nejkrásnější dar: boží lásku, dobro a mír i blaho z nich – hodnoty věčné, jimiž každý život zrcadlí Boha.

 

Jakýkoli stín nízkého záměru a sobeckých přání okamžitě ruší proces předání Božích sil určitému člověku jako dar pomoci Boží. Nejsou-li ony vedeny myšlenkou dobra, vůlí dát je každému jako potřebný duchovní chléb, jsou zadrženy na hranicích nižších úrovní a vrací se zpět bez splnění úkolu.

 

Taková duše pak nese i odpovědnost za znesvěcení božích sil, jež jsou dány pro osvícení duše, pro služby lásky všem, pro dobrý vývoj všech věcí života. Každé sobectví uzavře cestu vší pomoci, jež od Boha jde k člověku i k celému lidstvu.

 

Modlitba a meditace

Dokáže-li člověk vzlétnout myšlenkami do oblasti Božství, hluboce se ponořit do modlitby, tiše meditovat, rozjímat, uklidnit nitro do pokojné hladiny, poutat myšlenky vůlí, soustřeďovat je k jedinému bodu – ke skutečnosti Boha, zpevňovat oddanost Jeho idejím Lásky, povznášet k Němu mysl a cit – může se rozvíjet až k dosažení prvých stupňů božského stavu duše, jenž dává schopnost vědomě nazírat do života v nekonečné hloubce, nedozírné výšce Božství i do všech podstat věcí v něm. Může přinášet z Božího světa požehnání celému světu pro jeho posvěcení.

 

V úrovních Božství, kde není zla, jsou Boží Láska, Moudrost i všechny svaté síly života v mohutném a skvělém působení. Jako mocné vodopády řítí se prostory, jako vysoké gejzíry tryskají z center a hlubin podstat Božství.

 

Rozprostřeny všude jak bezbřehé oceány obemknou pevně každou myšlenku, jež se jich umí dotknout, ponoří ji do sebe, prostoupí ji zářícím Světlem a krásou Božství.

 

Vše se potom vrací, ale daleko krásnější než od člověka k Bohu vyšlo. Proputovalo Božskou sférou, nasálo její krásu i svatý klid, naplnilo se Božskými silami, z nichž život povstal a trvá.

 

Během  každé modlitby, rozjímání, ztišení srdce a ponoření se do vzpomínky na Krista otevírá se něžná i pevná náruč, aby duši pozvedla na místo, které jí náleží od počátku jako nositelce obrazu Božské Duše. Není proto nikdy dosti slov a myšlenek modlitby, hlubokých meditací a vřelých vztahů k Bohu i pozvedání vědomí k Boží Lásce.

 

Co je modlitba?

 

Myšlenky modlitby jsou nejkrásnějším i nejcennějším projevem duše. Jsou mocně působivé, vyzařují duchovní světlo, tkají jemná vlákénka pro výstup do Božího Království z přečistých sil ryzí duchovosti, jíž jsou naplněny hned při svém zrodu v hlubině nitra.

 

Zrodí-li se v duši touha po Bohu, naplní nitro krásným citem, z něhož se utkají svaté myšlenky modlitby, jež duši přímo kouzelně promění, zjemní a posvětí, zvednou jak bílou sněžnou vločku, holubičí peříčko, do výšin nejvyšších, do zářícího Božství, v němž proudí svaté životodárnosti Božství jako krev v srdci člověka.

 

Při hluboké vroucí modlitbě se nitro promění v obraz něžné Madony, stane se zahradou květů a vůní, je místem kouzelné moci Boží Vůle, zjevením zázraků, jimiž se začne v duši rodit v těch posvátných chvílích nový život člověka v blízkosti Boha.

 

Modlitba je také hluboké vyznání srdce, obnažení celé duše před Bohem, položení jí do rukou jejího Stvořitele, aby On to, co v ní zmírá, Svou Silou vzkřísil a proměnil v nesmrtelně živé, věčně kvetoucí i dokonale cenné. V okamžicích otvírání nitra Bohu je možno do něj hluboce nahlédnout, poznat jeho stíny i světla.

 

Kde je myšlenka, tam je duše. Modlitbou zalétá až do nejvyšších krás k nejvyšší Lásce. A kdyby jen malou chvílí se jich duše dotkla, vteřinu pobyla v jejich blízkosti, obklopí ji celý oblak Záře Božství. Jeho síly, moci a krásy ji celou prostoupí až k samému jadérku božské síly v ní.

 

Jakmile se tohoto jadérka dotknou, silný záblesk proběhne jsoucnem jáství a při tomto jeho rozvlnění a záchvěvech uvolní se celá řada vlohových semének uložených v hlubinách já. Dochází ke zrodu láskyplnosti, dobra i hluboké moudrosti. Ty pak víc a více oživují, rozvíjí a krásní. Nastává vývoj k božským stavům.

 

 

Odpuštění

Ježíš Kristus nás prosí:

Jako vy se přimlouváte u mne za své drahé, za národ a národy, lidstvo a Zemi s jejími životními tvory, tak já se přimlouvám u vás:

za ty, kteří vám činí zlé -

za ty, kteří vám působí strast, strach, zármutek i bolest -

za ty, kteří vás svým chováním a jednání provokují ke ztrátě trpělivosti, shovívavosti, mírnosti a laskavosti -

za ty, kteří vás svým životem nepřímo nutí mluvit o nich v nedobrém posudku i  odporu.

Přimlouvám se za vaši lásku, aby projevila soucit s jejich stavem, který vznikl z mnoha dávných, vám utajených příčin, a do něhož nebylo posud mnou ani Otcem zasáhnuto tak, aby se změnil. K této proměně je zapotřebí prominutí, odpuštění a pak vymazání velmi těžkých vin, jichž se v minulém věku dopustili, a které na nich leží jako stín kletby od bytostí, jimž těmito vinami bylo nesmírně ublíženo, neboť jejich důsledkem byla ztráta životních sil, které činí tělo nesmrtelným.

Otec nejvyšší odpouští vždy a všem, neboť na lásku nevztáhl žádný zákon, ač jinak řády života jsou přísné a stanoví trestné odplaty za porušení uzákoněných věcí, protože rozkládá, boří a ničí jejich dlouhodobě budované a nesnadně vyvíjené životní struktury.

Podle Božího řádu věcí je stanoveno, že vyrovnání a vymazání vin je právoplatné, jen když odpuštění nejvyššího Otce je spojeno s vědomým a dobrovolným odpuštěním všech těch, jimž bylo provinilými ublíženo, učiněna velká škoda či křivda. Odpuštění Boholidské je klíčem k uzavření hříšné minulosti. Tato zákonná podmínka nebyla dosud náležitě splněna. Proto provinilí a hřešící zůstávají v trestu.

Následky toho jsou:

ztráta duchovního vědomí -

umrtvení vztahu k Bohu -

útlum duchovního citu -

neschopnost věřit a vnímat Boží existenci a duchovní život -

zastavení duchovního postupu a vývoje k dokonalému člověku . . .

 

Seznam vin

 

Cesta domů

 

Ptám se tě, mé lidství, jak dlouho chceš snášet tento podivný, jak do zla zakletý svět? Odstup již, prosím tě, z cesty zapadlé až kdesi v propasti; za ní je ono, co ve dne trápí a v noci nedá spát, protože z duše až do těla pronikly rozpory světa, bolest, neklid a svár.

Mé lidství, pojď - půjdeme v život krásný, v pokojný svět. Prozatím nesměle a jakoby po špičkách, tiše jak myšlenky, jemně jak cit, abychom přešli hrůzy a bolesti číhající za každým rohem na chodce Země mimo jediné místo, kde je Bůh - Pokoj a Láska všech. I první malý krůček v onu stranu je velkým počátkem věcí největších. Věřím a doufám, že jich bude sto a tisíc a další tisíce, a pak - pak bude mír a Bůh s tebou, mé lidství, a budeme - člověk!

 

První Meditace

Kdo jsem

 

Jsem živ a jsem člověk, mysterium těla a duchovního já - tajemství stvoření z Boha.

Jsem naplněn životem, jej projevuji a jím jsem naplněn jak slunce světlem, květ krásou, matka dítětem.

Jsem v oceánu bytí vlnou z mnoha vln i jeho studnou, jezerem, řekou i pramenem jediným, životem tichým myšlenkou lásky a něhy, bouřlivým příbojem vesmírného dění.

Jsem postaven v prostoru hvězd - kruh Slunce mě poutá s osudem světla a stínu; jdu z neznáma a spěchám někam v dálky neustále kreslit tajemné spirály cest, propastí, rovinou i nebetyčnou horou.

Jsem obrazem života pro nebe i Zemi, v pohádkových barvách nakreslený pro maličké, kteří ještě neumějí myslet - božsky veliký a krásný pro ty, kdo jsou moudří jako cherubíni, znalí věcí.

Jsem onou těžkou cestou, kterou Bůh dal pro poznání malosti, slabosti, smrtelného v nesmrtelném.

Jsem člověk - zvláštní podivuhodné stvoření, protože malé i velké v jednom - myslitel, tvůrce, pracovník i děťátko nevinné, něžné a krásné Bohem.

Jsem člověk z Boha - jako kmen z vinného keře, z oblaků hojný déšť.

Jsem bytost lidská - proto Boží dílo zázračné, dobré na věky.

Jsem duše - v Bohu sestra andělů, matka květů, družka hvězd.

Jsem já - a proto živ!

 

Druhá meditace

Proč jsem

 

Jsem, protože je Bůh, život a člověk.

Jsem, abych projevil člověka v Bohu a Boha v člověku.

Jsem, protože život žádá službu člověka, lásku jeho duše.

Jsem, neboť Bůh mne k životu povolal, sebou mi dal skutečnost a klíče k nesmrtelnosti.

Jsem, protože co vytváří Bůh, je živé, protiskne stopu do vesmíru, již nepohltí prostor, nesetře čas.

Jsem, protože semeno jednou vložené do půdy života má možnost růst, zvedat se vzhůru i do šíře jak koruna vznešeného stromu v pohodě i za bouří.

Jsem, protože mysterium života mi utkalo šat z nepomíjivého bytí, vložilo do výhní, v nichž se spaluje smrtelnost.

Jsem, abych cestě životem Země dal jméno boholidská.

Jsem, protože tak chce Bůh.

 

Třetí meditace

Odkud jsem

 

Jsem z Boha - zrodil jsem se na Zemi, ale má pravá vlast je v říši Ducha, v nebeských zahradách je můj krásný příbytek, ve světle je mé všechno.

Vstoupil jsem na hladinu života z hlubin věčnosti - mocí Boha jsem.

Vyšel jsem z tvůrčí dílny velikého Loga - jsem vydechnut do prostoru Božím dechem, vůle Všemohoucího mi dala žít, činit a tvořit.

Pohybem tvůrčích Božích sil jsem v život uveden, doprovázen Moudrostí, střežen Láskou jdu od Boha žít svou duší v lidském já.

Přicházím z krás a blahého vědomí duchovního bytí, abych na Zemi v odloučení od něho jeho ztrátu si bolestně uvědomoval, po něm toužil, jeho požehnání silně svolával - i hmotu s ním spojil.

Přicházím z Božího míru a ticha velebnosti, abych je nesl svým nitrem tam, kde je neklid, chaos i krutý zmar.

Jsem z domova synů božích, mým Otcem i Matkou je Bůh.

 

Čtvrtá  meditace

Kam jdu

 

Život je nádherný bílý a zlatý kruh, nelze z něho vybočit, odejít; mocí svých sil přitahuje v sebe, v dráhy a cesty, v centra svých živých projevů.

Jdu ze Života k životu; putuji za poznáním a s ním pak ještě dál a dál - jdu k činům vyvíjejícím lidství jako slunce a vlahý déšť zasetá zrna.

Spěchám tam, kam mě ve vesmíru vede Boží moudrost a láska k účasti a spolupráci se všemi.

Spěji v náruč vševědomí, které s rozvojem života neustále roste a šíří, že je k neobsáhnutí, že není hranic v dohledu.

Jdu k Bohu, abych to, co v Zemi tíží, u Něho odložil, co lidstvo zastínilo, odstranil, proměnil v čistý duchový jas.

Jsem na schodišti vesmíru - proto mám kam jít, k čemu dojít a kde žít.

 

(pasáže z textů, Cesta duše, Vnitřní obroda a Den vesmírného pokání 2)

 

 

              Stránky tohoto webu budou průběžně doplňovány a aktualizovány.

 

 

©  Ludmila Kozáčková, 2010-2017

Autor obrázku Mléčná dráha v grafice Amezdas: Frida Hansen, veřejná doména