Láska Kristova

Je úchvatný plamen

do modra zbarvený

A celý svět i nebe i vesmír

V něm hoří – hoří – hoří

 

Božena Cibulková: Chvalozpěv lásky

 

 

 

 

 

 

 

 

                         Božena Cibulková

                                                       (6.7.1914 – 2.12.1995)

 

 

       Česká a svým významem i světová a kosmická duchovní autorka  minulého i tohoto tisíciletí i nového kosmického věku, protože nový věk kosmu je realizován na základě jejího díla.

Člověk, jehož si Kristus pro svůj návrat na Zemi a pro svoji cestu vesmírem vyvolil jako svého spolupracovníka.

Bytost znající řeč Boží a andělů.

Kosmický genius studující programy Krista týkající se duše, ducha i hmoty a tlumočící je do řeči lidské.

Duch, který prožil život v skrytosti a ústraní v těle nenápadné ženy a přitom na Zemi s Kristem budoval nové základy vesmíru pod mystickým duchovním

jménem

  

MARIA VIKTORIA

 

 

Kristus oznamuje Boženě Cibulkové její poslání v roce 1950

Kristus se Boženě Cibulkové zjevil a oznámil její povolání být Jeho spolupracovníkem: V nazírání uviděla oponu, která se začala pomalu rozhrnovat. Byla to duchovní symbolika odkrývání mystéria.

Když se opona rozhrnula, Boženka spatřila Krista, který jí ukázal na psací stůl a řekl: Pojďme pracovat.

Boženka potom podstoupila několik operací na svém  éterickém a astrálním těle, aby mohla pronikat do hmoty i za ni a snadno kontaktovat s duchovnem.

 

DÍLO BOŽENY CIBULKOVÉ

Je svojí krásou a pozoruhodností klenotem české a světové literatury.

Dosáhla mistrovství jazyka a schopnosti pochopit a popsat situace ve Sluneční soustavě, v Mléčné dráze i v jádru hmoty. Kromě studií a modliteb napsala studie a modlitby pro Dny Boží.

Se svojí skupinou spolupracovníků společně s anděly a archanděly pod vedením Krista realizovala dny Boží, z nichž každý přinášel člověku, Zemi, přírodě vesmíru a všem bytostem a tvorstvu nový program, pomoc a vysvobození. Skrze ni Kristus oznámil člověku a vesmíru své programy a přinášel pomoc – sám sebou nebo skrze anděly a archanděly. Při informování o aktuálním dění se nicméně na těchto stránkách budu občas na její dílo odvolávat a to buďto přímou citací nebo interpretací jejích svědectví, poznatků a prognóz, ať je již znám z jejích spisů či z četných rozhovorů s ní.

Některé spisy a modlitby Boženy Cibulkové  a její životopis si můžete stáhnout na stránce http://bozena-cibulkova.sweb.cz

 

Ukázky z díla:

Spisy Boženy Cibulkové, © Božena Cibulková

 

Chvalozpěv lásky

 

Láska Kristova

je náš vnitřní krásný dům,

naše duševní zahrady oddechu uprostřed těžkých dní světa.

Láska Kristova

svítí v naše cesty, stříbří je a zlatí,

zasypává bělostí nevinnosti, oblévá duchovní krásou.

Láska Kristova

je mír a nejměkčí poduška pod hlavu pro klidné usínání

i probuzení se do statečnosti pracovníka duchem i srdcem,

láskou, která je vždy neozbrojena, a přesto vždy vítězná.

Láska Kristova

je hebký koberec pod naše nohy, květ do rukou a před oči.

Láska Kristova

je nejvyšší koruna stromu života, je vrcholný zázrak bytí,

poklad, z něhož se nikdy do dna nevyčerpá

ono zlato pohádkové, skvoucí, jímž je nesmrtelné Božství.

Láska Kristova

nás obemyká pevným objetím;

šťasten - šťasten ten,

kdo její doteky, její blízkost, něhu i pevný stisk vnímá - prožívá - cítí.

Láska Kristova

je úchvatný plamen do modra zbarvený

a celý svět i nebe i vesmír v něm hoří - hoří - hoří –

spaluje se touhou po náruči Boha,

jíž se nikdo nikdy nenasytí,

vždy znovu a věčně po ní touží.

(Božena Cibulková, Den andělů 1, 1973)

 

 

První modlitba člověka za Mléčnou dráhu,

jeho rodnou galaxii a hmotnou matku

 

Všemohoucí Bože,

 

Zvedám své duchovní srdce

k výši a velikosti Tvé Lásky

a smím-li si dovolit vztyčit své paže

do blízkosti tvojí silné pravice,

v níž je moc měnit zlé v dobré –

činím tak . . .

 

Od ní chci přijmout zmocnění

chránit vesmír jak anděl Zemi,

střežit tu třpytivou perlu na večerním nebi

lidstvem nazvanou Mléčná dráha

 

Všemohoucí Bože,

Modlím se - modlím se

 

za mou mateřskou galaxii,

s níž jsi mne spojil jako strom s půdou . . .

 

Modlím se:

Osvoboď ji od zlého.

 

Modlím se:

Dopřej jí Boží mír a pokoj . . .

 

Prosím:

Vyslyš modlitbu mou.

(Božena Cibulková, Den vesmírný 20, 1992)

 

Osobně o Božence:

Aby úkoly, které jí Kristus svěřil, mohla splnit co nejlépe, vzala si na sebe vnějším lidským očím nenápadný zjev a prostý život, ignorujíce tak světem uznávané hodnoty a výdobytky. Co také jiného lze očekávat od bytosti z rodu Cherubínů? Ale člověk duchovní, který s ní strávil třeba jen krátkou chvíli, kdy se projevovala svojí podstatou, věděl, že má před sebou kosmického giganta zrozeného v ženském principu. Fotografie dochované z doby jejího života na Zemi, byť jako mladá žena byla obdařena fyzickou krásou, nemohou ukázat nádherné světlo v jejích očích a jejich andělskou hebkost a hlubinu jejího spojení s Bohem.

Ale stále pro nás zůstává tajemná a nádherná, fascinující dílem, které na Zemi pro lidstvo a celý vesmír v programu Krista vykonala a v němž dále, po povolání Kristem do duchovních sfér, pokračuje.

Děkujeme Ti Boženko!

 

Ludmila Kozáčková

 

 

Z kapitoly Život v kosmu, Cesta Duše

Lidský život velmi potřebuje vzory vyššího stavu duše vyvíjené uprostřed světa, v jeho plném životním proudu a všech problémech osudu lidstva, s nebezpečím pádu i možností vzestupu a hlavně zásluhy práce pro blaho všech. Takový život prověřuje, ukazuje vnitřní sílu. Spaluje zlo v ohních utrpení, námaze a obtížích. Oprostí člověka od mnohého, co jej táhne dolů, že má pak možnost rychlého vzestupu do vysokých stupňů života na jiných úrovních. Každého vyzkouší a dá pravdivé vysvědčení o stavu duše, zda má právo zvát se dokonalou, jak si třeba o sobě sama myslí.

Není člověka tak nezávislého na druhých, aby mohl sám plně se rozvíjet a vůbec na Zemi žít. Jeden život s druhým je spjat a pro sebe navzájem vytvořen. Již při opatřování nám potřebných věcí pracuje s námi mnoho lidí. Kdyby žil jen jeden člověk na Zemi, měl by jen primitivní život. Sám by si nevytvořil tak rušné a zajímavé prostředí, jaké lidský život má, neměl by možnost výběru věcí a steré obory lidské činnosti.

Myslíme-li na život svůj, myslíme tím současně i na jiné životy. Člověk je část velkého celku. Jedinci odešlí ze svého místa v lidské rodině od starostí a problémů, bolestí a namáhání do vlastních myšlenkových koutků, kde se jim lehčeji a klidněji žilo, nemajíce na očích lidské utrpení a všechny chyby a viny člověka, ti všichni nenaplnili své poslání na Zemi. V nejlepším případě si vyvinuli vnitřní sílu i moudrost, neboť se mohli sami věnovat jen sobě, a to bez překážek. S tímto musí ale zase vstoupit do zemského života, do obtíží a zmatků, do ohňů těžkých zkoušek, do pokušení a svodů ke zlému. Znovu vytvářejí svým životem vzor, tentokrát ale dokonalejší, protože ho vyvíjejí uprostřed lidí ve všedních dnech, v práci člověka, jenž podléhá únavě, nemoci i smrti těla, jehož vnitřní síly jsou velmi omezené a vědění malé.

Dokáže-li člověk uprostřed zla žít andělským životem, pak je teprve za anděle považován, od Boha andělem nazván. Být andělem mezi anděly je snadné. Milovat, když jsme všemi milováni, a být dobrým, když kolem nás se rozdává dobro, není věcí, o níž by mluvil Boží svět jako o něčem velikém, hodném úcty a obdivu. Obdiv patří jen událostem mimořádným – práci, při níž se čelo opravdu zalévá potem. A vydobývání ztraceného pokladu vnitřní krásy, kreslení obrazu božího člověka v sobě, je dílo nesmírně těžké, dlouhodobé, a proto Bohem vysoce ceněné, dávající hodnoty velkému okruhu jsoucna.

Vše souvisí se vším. Člověk svými složkami je spojen s každým prvkem hmot i s duchovními vibracemi, v nichž proudí a působí Princip věčného Bytí, Prasíla Božství. Ta je rozložena do celého vesmíru, koluje v něm, proudí, prolíná jej, tvoří v něm obrazy bytí. Duše i tělo člověka jsou součástí všeho rozloženého v prostoru, velkých nekonečností vesmíru. Vše, co v něm je jako možnost bytí, trvání, růstu, rozvíjení i proměn, prochází člověkem. Od něho ke všemu, od všeho k němu krouží vše, co v Božství a z něj v prostoru je. Při průchodu bytím člověka, jeho životní existencí vnitřní i vnější, se nachází v kladu i záporu. Při odchodu z této existence k jiné se odnáší stín, je-li v ní, nese se dál i rozzáření světla, když v ní působí. Nenese se ovšem přímé světlo samo, ale otisk rozložení jeho nejvnitřnějších podstat do esencí nahuštěných sil Božství, jež jsou neposkvrněným obrazem krás Absolutna.

Tímto tajným, ale mohutným procesem zúčastňuje se člověk všeho, co je v prostoru jako určitý pohyb všech věcí v něm od nejmenší až po největší. Na druhé straně toto vše je přítomné v životě člověka tím, že je mu prazákonem koloběhu sil bytí dáno okusit všeho daného, ať je to zde či tam, na slunci či jen v mořské škebličce. Proudění života od věci k věci všechny spojuje v jeden celek. Není proto absolutní samoty nikde na žádném místě prostoru vesmíru. Se vším vše přebývá v nejzákladnějším prvku bytí, jímž je Bůh. Nikdo si proto nemůže činit právo na naprostou samostatnost, na své: Mohu si činit, co chci! Narušení jedince postihuje vše, co v něm koluje jako životnost vlastní i životnost celků velkých, nepředstavitelných omezenému obzoru vědění pozemského člověka, jenž ani neví, zda někde ve vesmíru jemu podobný život je, nemá jistotu o jeho podobě, významu a formě projevů.

Pro nejbližší úsek vývoje není nutností tyto věci znát. Nutností je jen vědět, že život lidský je vázán na vše v prostoru, vše tam ovlivňuje buď ke zdaru věcí, nebo k ničení vytvořených hodnot. Projev člověka není proto jen záležitostí omezenou a jednoduchou. Myšlení je jedním z nejdůležitějších článků v řetězci projevenosti života. Zákonitostí, jež mu vládne, vstupuje do úlohy prvořadého významu, jenž je zvětšován ještě tím, že zde vešla tvarová skladba hmot se složitostmi reakcí ještě citlivějších, než jsou v čistém beztvarém jsoucnu vysokých sfér Božství. Tam totiž vládne harmonie bez obtíží, nemá překážek. Hmotný stav věcí však tyto překážky má v sobě přímým rozporem působících stran, jímž je v tomto případě dobro – zlo.

Jsme-li takto poučeni, nepřekvapí nás, že Boží strana, svět duchovní, střežící rovnováhy, soulady a harmonie životností, tak silně projevuje zájem o lidský život, že je mu věnována nesmírná pozornost. Zde je zodpovězena palčivá otázka: „Kdo je člověk, že jej, Pane, zahrnuješ tolikerou pozorností, péčí a Láskou, že jej přísně káráš, napomínáš, trestáš?“

Bůh ví, kdo je člověk. Člověk to neví jen proto, že omezením své působnosti při vsunutí se do zla ztratil schopnost znát tajemství života v Bohu, prožít jej vlastní zkušeností, přímým dotekem jeho krás a blahodárností. Již celá tisíciletí se projevuje Boží snaha navrátit porušeného člověka do hranic prvotní skladby jeho života, v němž působil nejvyšší zákon Lásky, její touha po blahu a míru všech, po vytvoření nesmírného vševesmírného krásna.

Poruchy životní rovnováhy ve skladbě člověka uvnitř jeho duše i v zemských podmínkách jsou ponejvíce zaviněny nesprávným, nezákonným používáním velké moci myšlení dané do rukou člověka jeho spojením se silami a působnostmi tvůrčí univerzální Mysli, jíž je sám Bůh. Všechny poruchy musí být ale včas vyrovnány, pokud jejich zhoubnost nezasáhne hlouběji až do samých skladeb duchovních center života.

Silně rušivé víry prvků zla uvádějící do chaosu věci, tvary i formy života, překonávají se a utišují jen s námahou a vypětím sil k tomu určených pracovníků, stálých strážců rovnováhy jsoucna. Jsou to bytosti s vysokou inteligencí i s velkým rozpětím dobra v sobě, které je tím uschopněno vyvažovat silnou intenzitou Božích mocí v dobru soustředěných, jimi zneškodňovat rozkladné prvky zla, vyrovnávat porušený soulad uvnitř věcí tak, aby se udržel stanovený vývojový průběh ve hmotě. Takovéto dobro v ničem nevychýlené ze svých kvalit vlastní jen bytosti, jež uchovaly svou skladbu neporušenou v čase, kdy se začal objevovat nový, dříve neznámý činitel – opomenutí dobra – nezákonný, na omezené vůli a znalosti založený způsob tvorby životních podmínek uvnitř i vně věcí.

Jako lidé vysílají myšlenkami zlo do prostoru, tyto nenarušené bytosti vysílají do něho svaté božské dobro. Tohoto dobra však musí být dvojnásobná míra, než kterou žádá zákon jejich života, rovnováha jejich vlastní existence. Dělá se zde něco navíc. Musí se pracovat ne za dva, ale za celý zástup lidí, neplnících předepsané úkoly naplňovat životní jsoucno vlastní i jiných tvorů silami dobra a duchovními hodnotami, jež jsou přímo nepostradatelnými pokrmy a nápoji každého živého, velkého i maličkého tvora, bez nichž vadne jak podzimní list, zmírá jak hmotné tělo rozloživší se do beztvarých sil Země.

Kdyby všichni jednotně kladli a jak Bůh žádá působili, přijímali a vydávali boží, stačila by jen normální míra dobra, již každý v sobě chová a ze sebe samovolně vydává při myšlení a cítění, je-li ono zapojeno na Boha. Zneškodňování tlaku záporně působících myšlenkových sil je velmi nesnadným úkolem. Kdyby ona síla, jež se musí vydávat za tímto účelem, podpořila tvoření vhodných krásných podmínek a předpokladů, lidský život i život jemu blízkého tvorstva dávno by byl naplněn hlubokým štěstím a blahem lásky. Nebylo by hřbitovů ani nemocnic, utrpení by se stalo neznámým stavem.

Není-li lidský život naplněn nesmrtelnými hodnotami, ale pln jejich opaku, je jen vlastní vinou lidí. Především nejsou zasvěceni do působností skrytého vnitřního života člověka. Proto ani neví, co to vlastně jsou myšlenky, city a slova, jak působí činností tajných sil v nich, co vyvolávají u všech věcí v prostoru. Myšlenkové síly používají ledabyle, povrchně, bez vědomí následků, asi tak, jako když si dítě hraje s ostrým nožem nebo šlape po zlatém skvostu.

Každá myšlenka, zachvění citu i pronesené slovo jsou více než ohrožený hmotný poklad. Jím si možno zkrášlit jen vnější svět, k niternému štěstí však ničím nepřispěje. I uprostřed největšího hmotného blahobytu bývá často lidské srdce velmi nešťastné. Vnitřní život je jediný a pravý život. Chceme-li ten okrášlit a naplnit stálým štěstím, musíme to učinit hodnotami, jež pocházejí z jeho původního Božského světa. Nejvyšší životní hodnotou je láska, neboť tvoří všechny předpoklady pro vsunutí života do jeho nejvyšších úrovní, kde je věčný mír, blaho podobné kráse jarních kvetoucích dnů.

Tvoření vnitřního krásného světa lásky je v našich rukou. Tuto práci nikdy nikdo za nás dělat nebude, ani sám Bůh. Jestliže nás postavil do života a Sobě tolik podobné schopnostmi myslet, cítit, tvořit – dal nám tolik vybavení pro samostatný životní projev v širokých hranicích, že jsme schopni vybudovat život, jaký měl Bůh na mysli při jeho vydávání životnímu jsoucnu obrazem stvořeného člověka. Můžeme svým vnitřním i vnějším životem uskutečnit promítnutí Božství až v nejzazším místě, ve hmotě, svým vlastním činem moudrosti a lásky.

Těžko se však něco buduje s prázdnýma rukama. Člověk se mylně domnívá, že je bez možností vybudovat v místě, kde působí, určitý ráj. Spoléhá stále na zásahy Boží, aniž ví, že je stále odmítá svým protizákonným postojem a vztahem ke všem věcem i problémům, které řeší zas a zase jinak než s naprosto převládající myšlenkou lásky. Člověk očekává příchod svého štěstí vždy odněkud z vnější strany. Ono však přichází k člověku z nitra, když se promění, zcitliví, zušlechtí, zjemní láskou, zkrásní. Tento stav otevře cestu všemu, co z hlubiny duše, z Božství v ní plyne do vědomí člověka jako inspirace k dokonalému životu.

 

 

Pasáž z Cesty myšlenky, Cesta duše

Myšlenky lásky vytvářejí zářivé étery, průsvitné a nádherně zbarvené, jež námi neviděny plynou jako jemná stříbřitá mlha prostorem nad všemi věcmi kolem. Když obeplují daný prostor, začnou se soustřeďovat nad tím, co je ohraničené, v čem je určitá životnost a je projeveno tvarem, barvou a pohybem. Na vše to padají jako rosa na květinu, obalují životodárností, vsunují síly pro trvání i rozvíjení krásných životních forem, z nichž se člověk těší. Všemu v něm i kolem něj dodávají silné pečeti původu z Božství, živé, lidskými smysly vnímané skutečnosti i jemný otisk mateřské Lásky Boha, její péče o každý kamínek na cestě, malý lístek prostých trav i její uschlé kořeny.

Každá myšlenka lásky má svůj rodný dům v Bohu, a proto kam vplyne, přináší lásku a krásu tohoto domova a tak ji rozšiřuje takřka do nekonečna. Jako působí na vše mimo nás, působí i na vše v nás až v samém jádru duše, jež je paprskem Boha v člověku, jeho sídlem v duši. V něm najde myšlenka lásky svůj cíl návratné cesty okruhem prostoru jáství člověka i jiného, jež se na Zemi ani nezná.

Hlubinné jádro lidské duše je samo Božství, a proto se i vyslaná láska navrátí do Všelásky, z níž byla vyslána jako světelná zářící jiskra jejího věčného plamene pro zažehnutí malých i velkých životů na hvězdách i Zemi láskou, aby všechen život v nich měl své opodstatnění, ochranu a péči Matky.

Myšlenka lásky jako částečka přímého Božství v moci nejvyšší, jíž vždy Láska je, ve svaté touze stále sloužit životu, vkládat mu do cesty blaho, mír, harmonii – je přímo zmocněncem Boha, jenž má právo proměňovat všechno ve tvar a formu tak dokonalou, že se jí může zobrazovat Božství ve hmotě, v éteru i na úrovních ryze duchovních. Tím je dosahováno stále dokonalejšího projevu všeho, co je vloženo do života pro radost, krásu i užitek samotným Stvořitelem. A protože Stvořitelem je samo Božství, jeho Prasíly a Pramoci, spočívá vše vždy a všude jen v rukách nejlepších, v Moudrosti a Lásce Boha. Kdykoli by se život vychýlil z určených drah, tyto všemocné ruce obrátí vše zase k absolutnosti. Prostředky jsou neomezené. Myšlenka lásky je jednou z nich.

Víme-li o ní, jakou má Božskou moc, nedivíme se, že dovede proměnit celou vnitřní skladbu člověka, že dovede do ní protisknout obraz dokonalé krásy Boha. Krásní-li lidské nitro působením myšlenek lásky z ní vyslaných i v ní stále bydlících, jemní a krásní i to, co přímo se stavem mysli souvisí: krásní, jemní a produchovňují se i ony obaly duše, jež jsou nástroji její činnosti v jejím posmrtném životě a mají funkci těla. Silnými, dobro a lásku vydávajícími myšlenkami budujeme si duchovní tělo, jež je nositelem duše ve vyšších sférách již zbožštěného života.

V dobru a lásce zakotvená mysl je jistotou vstupu do Nebes, tkadlenou zářícího bílého šatu duše, do něhož se vkládají první prvky nesmrtelnosti.

 

 

Písně víry a naděje 1. část, 5

 

Kriste - Tebe vyznávat životem, znamená stát se příbytkem
Lásky, stát se sloupem nosícím klenbu nebes, aby ona na celý
svět

dštila deště požehnání, zalévala Zemi světlem,

vydávala proudy síly pro její povstání z mrákotného stavu -

pro její vyzvednutí na úroveň božích zemí.

Kriste - Tebe si učinit nejdražším a nejvzácnějším, znamená
spočinout v Bohu -

v Domu všech domů - v Zahradě zahrad - v Blahu všeho blaha -

v Pokoji, jenž je nasloucháním souzvuku všech milujících
srdcí

a jenž je Harmonií věčnou - Láskou nejvyšší -

Životem vpravdě dokonalým - Vrcholem všeho.

 

 

 

 Písně Lásky, 1. část, pasáž z kapitoly 13


Kriste - jak vzácný je Tobě ten, kdo dovede s Tebou hovořit v
nitru -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo - kéž by se k Tobě všechno
živé obracelo

slovem srdce, modlitbou, jež k Tobě tak vroucně mluví,

myšlenkami, jež by každým citem lásky rostly do vznešenosti
palmy,

do výšky hor, do krásy růží i bystrosti orlího oka,


do šalamounské moudrosti - do láskyplnosti Ježíše.



Kriste - jak milý je Tobě ten, kdo na Tebe se vším se obrací 

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se k Tobě
všechno tvorstvo obracelo jako k Otci o radu, k Matce o
lásku,

k Pánu o nejvyšší vůli, k Soudci života o odpuštění,

k Nejdokonalejšímu pro svou dokonalost -

jako k Bohu o všechno, co život potřebuje pro své vrcholné
naplnění.



Kriste - jak blízký je Tobě ten, kdo miluje -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by se k Tobě všechno
lidstvo přiblížilo

tak blízko, že pokorně sepne ruce, tváře si úsměvy zkrášlí,

srdce své rozprostře před Tebou, abys Ty - Zářící -

mohl k němu sestoupit a přijít jako po koberci z květů až na
jazyk,

na čelo, do hrudi každého člověka, do rukou i nohou,

aby tam, kde člověk žije - žil Ježíš.



Kriste - jak podobný je Tobě ten, kdo se obětuje za jiné -

kéž by jich na Zemi mnoho bylo, kéž by všichni lidé přidali

malý díl ke Tvé oběti - člověk by pokročil tisíc mil

na své cestě k Tobě a jeho život by se proměnil

v onen biblický ráj, v němž člověk a zvíře si v řeči rozuměli

a byli jako starší a mladší bratři - přátelé.


 

© Ludmila Kozáčková, 2010-2020

Autor obrázku Mléčná dráha v grafice Amezdas: Frida Hansen, veřejná doména